Uhlí na Mostecku

Nejstarší dosud známá historická zmínka o uhelném hornictví v dnešní oblasti severočeského hnědouhelného revíru pochází z roku 1403. V městské knize duchcovské je zapsáno, že dne 16. května tohoto roku prodal duchcovský měšťan Mstislav svůj podíl na uhelném dole, založeném v obci Krigvald mezi Duchcovem a Lahoští skupině horníků z Míšně za čtyři kopy grošů.

Druhým nejstarším záznamem o dobývání uhlí v Severočeském hnědouhelném revíru je zpráva z roku 1550. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic, královský horní hejtman jáchymovský, oznamuje českému místodržícímu arcivévodovi Ferdinandovi, že hodlá v kraji Žateckém, Litoměřickém a Slánském, trpícím na mnoha místech nedostatkem dříví, vybudovat „nový, v této zemi dosud nebývalý důl na kamenné uhlí“. Zároveň ho prosí o jeho synovskou přímluvu u krále Ferdinanda I., aby k tomu dal „privilegium nejvyššího pána hor v této (české) koruně“. Na základě přípisu z Vídně ze dne 8. června téhož roku, kterým přímluvě svého syna král Ferdinand I. vyhověl, vydal pak arcivévoda Ferdinand z příkazu svého otce dne 1. srpna 1550 žádané privilegium.

Předpokládá se, že se v těchto dobách uhlí také těžilo, avšak teprve roku 1740 podle záznamů horního ředitelství hraběte Fridricha z Westphalenu ve Viklicích je historicky doloženo dobývání uhlí u Všestud (bývalé osady Puschenpelz) na Chomutovsku a Varvažova na Ústecku.

Z počátku se dobývalo uhlí převážně povrchovým způsobem, tj. lomy, na výchozu uhelné sloje, posléze pak hlubinným způsobem, buď štolami, nebo nehlubokými doly s jámami obdélníkového průřezu, z nichž se razily různými směry široké chodby přímo v uhlí (chodbicování). Jednalo se o velmi primitivní a silně nehospodárný způsob těžby s výnosností pouhých 15 – 20 %. Uhlí vydobyté z těchto chodeb se dopravovalo k jámám v putnách a těžilo se na povrch obvykle rumpály. Z počátku se z dolů těžilo jen kusové a hrubozrnné uhlí, které se buď prodávalo jako palivo na nůši nebo na povozy spotřebitelům nebo někdy i volně spalovalo na popel, který se pak prodával jako hnojivo zemědělcům. Teprve guberniálním nařízením ze dne 27. 6. 1805 byl vydán všeobecný zákaz spalování použitelného uhlí na popel za účelem hnojiva nebo výchozí suroviny k výrobě skalice a ledku. Odbyt ze všech dolů byl však omezený následkem nedostatku vhodných a levných dopravních prostředků.

Značné oživení těžby uhlí v severních Čechách nastalo až v roce 1830, kdy byla zahájena doprava uhlí po Labi do Německa. Dalším důležitým mezníkem ve vývoji severočeského hornictví bylo otevření státní dráhy Praha - Podmokly v letech 1850 až 1851 a její napojení na trať Drážďany - Hřensko v roce 1852. Stavba Ústecko-teplické dráhy byla zahájena v květnu roku 1855 a prvním úsekem, na němž byla zahájena doprava, byl v roce 1858 úsek Ústí-Teplice včetně tzv. labské vlečky. Na železniční stanice se začaly již během jeho stavby napojovat první doly. Tyto doly však již nebyly budované jako rumpálové šachtice, nýbrž jako první velkoprovozy, což se odrazilo i v těžbě, která od roku 1860 vykazuje neustálý vzestup. V roce 1867 překračuje jeden milion tun, v roce 1871 dva miliony, v roce 1874 tře miliony, v roce 1875 čtyři a v roce 1879 již pět milionů tun.

Podle dr. Mont. Ing. Jiřího Schenka pracovalo v průběhu staletí na celém území severočeské hnědouhelné pánve 1639 hlubinných dolů, 186 povrchových lomů a 14 štol zabývajících se těžbou uhlí.

Ještě v polovině 50. let minulého století bylo v severozápadních Čechách v provozu téměř šedesát hnědouhelných lomů, převážně malolomových a hlubinných provozů, s celkovou těžbou 37,6 mil. tun. Na počátku 90. let bylo provozováno v severočeské a sokolovské pánvi již jen 20 dolů, ovšem s celkovou těžbou 78,5 mil. tun. V roce 1991 byl vyhlášen českou vládou útlumový program uhelného hornictví a postupně byly uzavírány méně efektivní doly. Poslední hlubinný důl Centrum byl uzavřen v roce 2016. Spolu se zastavením provozu dolů začala likvidace důlního zařízení a dobývací techniky a probíhají zároveň i první záchranné práce na jejich zachování pro muzeum. Ne vždy jsou však příznivé podmínky pro zachování důlní dokumentace či technických zařízení.